Obec Chvalkovice
Chvalkovice 130
552 04
IČO 00272710
DIČ CZ00272710
O počátcích historie Chvalkovic není žádný věrohodný doklad s jehož pomocí bychom mohli přesněji určit rok založení obce nebo alespoň stáří osídlení. Jsme odkázáni jen na dohady a nepřímá svědectví, ovšem lze předpokládat, že zdejší osada vznikla v polovině 13.století a byla nazvána podle zakladatele Chvalka či Chvála (Chvalkovice = zboží Chvalkovo). Zboží tvořila patrně tvrz s okolní osadou. Předpokládá se, že osada byla založena v době, kdy si kočující kmeny začaly zakládat svá pevná sídla. Rozhodně však už stála koncem 13.století, protože kolem roku 1300 se staví gotický kostelík, jehož šlechtickým patronem byl zřejmě tehdejší majitel Chvalkovic Berka z Dube. Dochovaný kamenný svorník z klenutí nade dveřmi kostela nese kromě znaku pána z Dube také gotickým písmem psaný letopočet 1304.
První písemná zmínka o Chvalkovicích je k roku 1350 v písemnostech pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic /chvalkovická plebánie/, další zmínka je z roku 1359 o ustavení chvalkovického kněze Jana farářem na Hořičkách. Prvním historicky známým držitelem byl Petr z Chvalkovic roku 1370. Po něm vlastnila Chvalkovice urozená paní Stříza z Chvalkovic, která jako patronka kostela jmenovala v něm nového faráře v roce 1374. Později se však paní Stříza stěhuje do Hradce Králové a vzdává se správy majetku. Jejím nástupcem se stal Jan Šváb z Chvalkovic. Roku 1392 založila Stříza z Chvalkovic se svou dcerou Zdenkou z Bošína při zdejším kostele nadaci k níž věnovala plebánu Pavlovi 6 kop ročního platu z panského dvora. S tímto platem však Jan Šváb nesouhlasil a vznikl tak mezi plebánem Pavlem a Janem Švábem spor. K platbám však nakonec byl Jan Šváb přinucen a v důsledku toho prodal Chvalkovice v roce 1409 panu Paškovi Plesovi z Heřmanic.
Chvalkovice jsou kolem roku 1420 v držení Jiříčka nebo Jiřího z Chvalkovic, který byl příbuzný předešlých držitelů před Paškem. Ten se stal později hejtmanem Orebského bratrstva a roku 1422 najdeme jeho jméno mezi rozsudími měst Pražských. 21.září 1436 císař Zikmund připsal mu velkou část klášterního majetku jaroměřského a sice Velký a Malý Třebešov, Říkov a Doubravici. Tato zboží, jakož i Chvalkovice a Hradiště, zdědili jeho synové Majnuš, Jan, Svatobor a Tobiáš. Majnuš získal ještě jiných statků a svými syny dává vznik nové větvi pánů Zárubů z Hustířan. Po této době mluví zápisy nejasně a bezpečně nejsou zjištěny držitelé Chvalkovic
V roce 1518 je držitelem Chvalkovic Jan Chvalkovský z Hustířan, který vedl ostré pře s rychtářem obce Zvole pro hon na pozemcích zvolských. Dokonce Chvalkovský poslal do zvolské rychty ozbrojené služebníky. Za manželku si vzal Ludmilu z Gerštdorfu, s níž měl mnoho synů. Sám zemřel mezi lety 1544-1548. Tehdy panství chalkovické bylo velmi rozsáhlé a synové si statky mezi sebou rozdělili. Nejstarší Zdeněk obdržel Říkov, Komárov a novou ves Nesytu, o níž jiný zápis praví, že byla založena až po Zdeňkově smrti. Sám sídlel na Svinišťanech a spravoval také Chvalkovice, které náležely jeho nejmladšímu bratrovi Jindřichovi. Druhý bratr Bavor držel Malý Třebešov s příslušenstvím a třetí Jiřík vzal Doubravici a Velký Třebešov.
Mezi bratry panovala nesvornost a jeden druhého vinil z nesprávnosti, kterou musel nakonec vyřešit soud. Nejmladší Jindřich zemřel nejdříve a dvůr se zámkem, novým mlýnem a pivovarem odkázal roku 1565 bratrům Bavorovi a Jiříkovi. Bavor však zemřel roku 1571 a Jiřík se stal hejtmanem kraje hradeckého, ale nepřežil dlouho své bratry. Dle závěti učinil poručnicí nad svým jměním manželku svou Juditu Chvalkovskou z Dobaliv. Nedlouho poté zemřel i Zdeněk, který odkázal Svinišťany též své choti.
V této době jsou záznamy opět velmi nejasné. Je patrno ze panství náleželo Jiříkovým sirotkům. Za jejich poručenské vlády bylo na Chvalkovicích velmi hlučno. Když bratři dorostli, přešla vláda do jejich rukou. Poté se vystřídala v držení Chvalkovic celá řada žen. Poslední byla Kateřina Otmárová z Hustířan, za jejíž vlády vedl se velký spor o dříví z válovických lesů. Jménem svých dětí prodala r. 1597 část chvalkovického zboží za 1250 kop grošů. Avšak ani Chvalkovice, přetížené dluhy, nemohla udržet a došlo tedy k rpodeji který byl proveden 17.června roku 1600 a kupcem se stal pan Jan starší Dobřenský z Dobřenic a za Chvalkovice zaplatil 8250 kop grošů.
Touto koupí přestali být pány nad Chvalkovicemi příslušníci původní rodiny pánů z Chvalkovic a na dlouhou dobu ujali se vlády páni Dobřenští z Dobřenic.
Jan Dobřenský ztratil při konfiskaci všechny své statky, uchýlil se na panství do Chvalkovic a po nedlouhém pobytu zemřel 30. ledna 1624 a byl pochován v kostele chvalkovickém.
Z řad Dobřenských vyniká Rudolf Dobřenský z Dobřeni, která kolem roku 1640 byl hejtmanem hradeckého kraje. Po jeho smrti zdědil Chvalkovice a Svinišťany syn Ferdinand Rudolf, který roku 1699 věnoval chvalkovickému kostelu krásný zvon. Ferdinand zůstal bez potomků a po jeho smrti zdědil zboží chvalkovické příbuzný Karel Ferdinand z Dobřenic.
Po jeho smrti si panství rozdělili synové. Z nich ale zůstal jen syn Jan Josef, který nemohl sám vládnout takto ohromnému majetku (Chvalkovice, Svinišťany, Dobřenice, Neděliště, Hodečín, Nejepin, Příbram a Úhrov), tudíž prodal roku 1792 Chvalkovice, Nesytu, Svinišťany, Říkov a Malou Bukovinu panství náchodskému, které bylo v té době majetkem Kateřiny Kurónské. Za ní se zámek dočkal rozsáhlé opravy a záměk byl poté určen za byt správci. Větší pozornost v tu dobu byla věnována pivovaru, v kterém sládkoval v letech 1808 - 1818 František Smetana, otec Bedřicha Smetany.
O roku 1702 je ve vsi také škola, kde od září 1805 působil vynikající pedagog učitel František Černý, jemuž se zde narodil syn František, pozdější hudební skladatel a profesor carské konzervatoře v Petrohradě. Nástupcem učitele Černého byl od září 1830 tehdy třicetiletý Augustin Purm. Oba tito učitelé posloužili jako model Boženě Němcové pro postavu učitele v povídce „Pan učitel". Barunka Panklová totiž po dokončení povinné školní docházky v České Skalici žila od srpna 1830 tři roky ve Chvalkovicích v rodině zámeckého obročního Augustina Hocha. Učitel Purm ji učil hrát na klavír a zpívat, jeho paní ručním pracím. Barunka však navzdory pamětní desce i navzdory povídce Pan učitel, v níž popisuje svá léta ve Chvalkovicích, do této školy nechodila, ale do rodiny učitele jen docházela. Nebyl to však ani zpěv ani vyšívání, čím byl významný její zdejší pobyt. Krátký pobyt ve Chvalkovicích byl nesmírně důležitým pro její budoucí dráhu spisovatelskou a zanechal v ní výrazné stopy.
Nejen v povídce Pan učitel, ale i v heslovitých poznámkách nalezených a uveřejněných teprve po její smrti, figurují Chvalkovice a chvalkovické postavy. Poznámky se měly zřejmě stát podkladem pro autorčin zamýšlený životopis. Také její korespondence z let 1854 a 1855 obsahuje řadu poznámek o Chvalkovicích a dokládá zájem Němcové o toto místo.
V jednom z dopisů napsala: „Vidím je před sebou, ty Chvalkovice, vidím ten zámek polo nově převléknutý, polo starý ještě. Zámek stojí na skalnaté výšině, pod ním je rybník, obrostlý rákosím - za rybníkem návrší a na něm kostel, fara, škola a několik roztroušených stavení, ostatní leží v dolině. Od zámku vedly v skále vytesané schody dolů k rybníku, pak se šlo přes hráz nahoru na stráň a hned jsem byla ve škole.“ Němcová uvádí i pověst o Bílé paní, o zavražděném členu rodiny Dobřenských, který „si nosí hlavu pod paží a v bílém rubáši od sálu po chodbě ke kapli chodívá, tedy zrovna kolem mého pokoje“. A jinde čteme: „A ten můj pokoj! Já se v něm celá ztratila. Hrozně vysoký, temný,vysoká okna s dubovými okenicemi, dveře též takové a u každých dveří těžká závora, kterou jsem si na noc dveře zapřela.“ Němcová se zmiňuje také o obročním Hochovi a jeho rodině, i o jiných osobách. O tom, jak dobrou pozorovatelkou byla, svědčí i výstižná poznámka, kterou napsala o Hochových: „Vzdělaný muž, nevzdělaná žena - rozkošné to manželství. On nevěří na nic, ona by Pánubohu paty ukousala.“ Mladičká, krásná a koketní Barunka okouzlila sedmnáctiletého chvalkovického písaře Leopolda Weisfloga, stejně jako mnohem staršího úředníka Schuberta. Svoji známost s Weisflogem ukončila Barunka až v březnu 1837, před sňatkem s Josefem Němcem. O necelých dvacet let později o této době napsala: „...Ve Chvalkovicích přišla jsem do jiného spolku, - tam začaly romány první, naivní, které mi všechny v mysli zůstaly, ale ani jediný v srdci.“
K výročí stých narozenin velké spisovatelky napsal prof. Jan Vondráček, r.1920:
…hrály si na lukách a honily se po lese, těšily se společně, když přicházel Ježíšek, když se pekly o svátcích bábovky, když topily vystrojenou smrt v Úpě, nebo si hrály na slunéčko a na slepou bábu za lesním domkem pod bažantnicí a pletly věnečky na Boží tělo. To se však nelíbilo zpanštělé paní Panklové, která stále jen toužila po Vídni a trápila se starostí o budoucnost četné rodiny. Chtěla mít ze své prvorozené dcerky paní a také české vychování babiččino, její brojení na němčinu a její venkovská prostota ve všem jí vadila. Vzpomněla si na starší přítelkyni Betty, kterou znala ještě z Vídně a která byla Barunce ve Vídni kmotrou a po níž měla jméno Barbora. Byla provdána v blízkých Chvalkovicích za panského obročního. Tam poslala matka Barunku, aby si zvykala na německé prostředí, protože tehdy ve všech lepších vrstvách - a rodina Panklova patřila mezi ty „ lepší“ - mluvilo se jen německy a zároveň se měla přiučit panským způsobům. Pan obr oční August Hoch, rodem Prušák, Cechům však nakloněný - byl muž dobrého srdce, veselé povahy a obdivovatel krásy. Měl pěknou knihovnu a to ne jen pro parádu. Mnoho četl a přidržoval také Barunku ke čtení. Vykládal jí čemu nerozuměla, ba měl i globus, aby se mohla cvičit v zeměpise. Večer pak musívala mu předčítat, ovšem že německy, a stávala se tak miláčkem pana obročního. Tehdy počala horečná četba Baruščina. Polykala vše co jí pan obr oční z knihovny vydal, ba tajně si brala knihy, jejímu stáří nepříslušné nebo nedosti srozumitelné. A tak se jí v hlavě pletly děje skutečného i báječného světa. Chodila mnohdy jako ve snách když ji kniha mocně dojala a nedělala si pranic z toho, když jí pro roztržitost kárala paní učitelová Purmová. Škola ji už tehdy netrápila. Docházela jen na ruční práce a učila se pianu a němčině. I zpívat se učila, ale hudebního nadání neměla. Za tři léta svého pobytu ve Chvalkovicích zdomácněla. Z Barunky skutečně stávala se zámecká slečna, slečna Betty. Do Ratibořic chodívala jen v neděli, ale brzy ji přestaly těšit. Den se jí zdál nekonečný, když musela skládat týdenní účty ze svého učení, chovat se způsobně, snášet otcovy výtky při nedosti společenském postoji. Než nebylo vyhnutí, Barunčin výcvik končil jejím patnáctým rokem. Bylo jí smutno, když musela opustit Chvalkovice a vrátit se domů, kde bylo tak nudno, mezi četnými menšími dětmi, pod přísným dozorem rozmrzelé matky. S babičkou, k níž tak dětinsky dříve lnula, a která ji vždy hleděla zošklivit němčinu, také již si tak dobře nerozuměla. Příliš nasákla cizím ovzduším a zpanštěla . Česká kniha a česká řeč zdály se jí sprostými a jen němčina sejí líbila...
Roku 1842 se dostalo náchodské panství, a tím i Chvalkovice, do rukou rodu Schaumburg-Lippe. Jiří Vilém Schaumburg-Lippe koupil panství za dva a půl milionu zlatých. Rodu Schaumburg-Lippe zůstalo panství až do dob popřevratových, kdy panství převzal Pozemkový úřad.
V červnu roku 1866 vypukla válka mezi Pruskem a Rakouskem. Největší zatížená nesli především severovýchodní Čechy. Ani nejbližšímu okolí Chvalkovic se tato válečná vřava nevyhnula. 29. června 1866 strhla se velká bitva mezi Miskolezy, Sebučí a Svinišťany. Porážka ve válce s Pruskem oslabila sice rakouskou vládu, ne však do té míry aby česká strana nemohla prosadit své dávné požadavky. Nová ústava v roce 1867 přinesla základní občanský práva - svobodu osobní, spolčovací, shromažďovací, atd. což vyvolalo velký rozmach kulturního i společenského života. Roku 1881 byl založen hasičský sbor (zapsaných 40 členů). V dalších letech byla postavena nová obecná škola, také byl založen poštovní úřad.
Přestože připomínky na továrníka a starostu Viléma Dlabolu jsou novodobé a mají význam především místní, je nutno mu věnovat patřičnou pozornost a neničit je, neboť osoba V. Dlaboly představuje mimořádného člověka - továrníka, mecenáše, který dal obci perspektivu.
V roce 1892 se odstěhoval poslední panský správce chvalkovického bělidla Hönig. Bělidlo si najal Vilém Dlabola, který přišel z Hájů u Semil. Byl to syn továrního mistra, zkušený praktik, který prošel vandrem a dostal tak dobrou školu života.
Podnikání zahájil s pouhou dvacítkou zaměstnanců, ale už za tři roky mohl bělidlo koupit za 17 tisíc zlatých.Vzápětí nakoupil v Berlíně stroje a začal podnikat ve velkém. Podnik prosperoval. Přibyl mandl a továrna se stala největším bělidlem a úpravnou v celém Rakousku-Uhersku. Před první světovou válkou měla Dlabolova továrna už tři sta zaměstnanců a pracovala na dvě směny. Na zkoušku byla zakoupena technická novinka - nákladní automobil. Dlabola byl jmenován tehdy nejmladším komerčním radou a stal se zakládajícím členem Českého průmyslového textilního spolku.
Prosperující továrna se zdála být požehnáním pro jinak chudé podhůří. Všichni ti, které dosud bída vyháněla z domovů, nalezli zde pracovní příležitosti a možnost obživy. Přitom mzdy v továrně byly vyšší než v panském dvoře. Také řemeslníci a obchodníci tu měli slušné výdělky. Byly zde následující živnosti: kovárna, kolářství, klempířství, sedlářství a holičství, dvě pekařství, tři řeznictví, pět obchodů smíšeným zbožím a pět hostinců.
Každá mince má však také rub a tak tomu bylo i zde - Chvalkovice platily daň ze svého nečekaného blahobytu. Voda v potoce měla červenohnědou barvu, občas byla bělavá se silným zápachem chlóru. Přes noc se většinou vyčistila, takže ji bylo možno brát k mytí, k praní, ba i pro dobytek, ale v rybníku vyhynulo vše živé. Nepomohly ani odkalovací rybníky založené továrnou.
Od roku 1896 měly Chvalkovice svou první velkou knihovnu, která patřila Čtenářsko - ochotnické jednotě. Divadlo se zde hrálo už v roce 1890. Činnost spolku byla přerušena teprve vypuknutím 1 .světové války.
V roce 1924 v hostinci u Posnerů je zřízeno nové jeviště, kulisy, opona a přistavěna promítací kabina. 25.12. se konalo první filmové představení v obci.
V roce 1924 se továrník Dlabola stává starostou obce, kupuje chvalkovický rybník a lesy kolem továrny. Na jaře roku 1926 koupil za 40 tisíc korun značně zchátralý zámek se zahradou a strání. Zdi od rybníka byly poškozeny trhlinami. Obecní výbor koupi zámku schválil, neboť nový majitel chtěl zámek opravit.
Část obce „Na oboře“ byla rozdělena na stavební parcely a roku 1927 vystavěny první tři vilky. Čp.113 je s nárožní válcovou věží. Od roku 1928 pokračovala výstavba vilek od restaurace do „Kaštanů", bylo postaveno šest domů, z nichž čp.122 má nárožní osmibokou věž a patrovou lodžii v šíři štítu. Další výraznější stavbou je čp.117. V kamenné opěrné zdi pod čp.122 u chodníku je pamětní pískovcová deska s orámováním, nápisem do oblouku „POSTAVENO ROKU", zdobně upravený monogram VD a letopočet 1928, ve spodní části je lipová větev s listy a květy.
Během kopání základů těchto vilek bylo nalezeno 12 dobře zachovalých lidských koster z dob napoleonských válek.
Také kostel prošel vletech 1929-1930 nákladnou opravou. Rovněž rybník neposkytoval pěkný pohled a navíc v horkých letních dnech silně zapáchal hnilobou. Chatrná hráz hrozila protržením, velká voda byla stálým nebezpečím a proto se nový majitel rozhodl pro úplnou rekonstrukci. Bylo vyvezeno bahno z rybníka, postavena zeď oddělující rybník od potoka, zrušeno dubové stavidlo, a místo něho vystavěn polokruhovitý přepad z rybníka. Na podezdívce hráze byl zřízen ozdobný betonový plot. Přestavba trvala od zimy 1930 do léta 1931 a byla provedena nákladem 520 tisíc korun.
V červenci 1931 byl rybník poprvé napuštěn vodou. O chvalkovické koupaliště byl zájem v širokém okolí, protože ani města, jako Dvůr Králové nebo Jaroměř, koupaliště neměla. Do Chvalkovic se začali sjíždět první letní hosté, obec začínala být známá.
V březnu 1937 starosta Vilém Dlabola zemřel. I když jako nejbohatší občan a dlouhodobý starosta neměl jen samé přátelé, ani nejzarytější odpůrce nemohl popřít fakt, že si továrník Dlabola Chvalkovice zamiloval a všemi prostředky se snažil o jejich zvelebení.
V říjnu 1938 obsadilo německé vojsko Vlčkovice, Velkou a Malou Bukovinu a Výhled, později také Chvalkovice.V prosinci 1938 byla hraniční čára oddělující Čechy od Říše po mnoha jednáních posunuta až ke hřbitovu, čímž chvalkovičtí občané získali ústupek. Rok 1939 byl prvním rokem krutých zkoušek. Okupace, vytvoření protektorátu, odvlékání mladých lidí na nucené práce, vyhlášky proti sabotáži. Chvalkovice tehdy žily tak jako většina obcí.
Počátek roku 1943 přinesl našim lidem novou naději - Leningrad prorazil v lednu 1943 blokádu, německá vojska byla obklíčena u Stalingradu a utrpěla největší porážku v historii. V roce 1944 se zdál být osud německých vojsk zpečetěn. Pražské povstání pak v roce 1945 vyvolalo velkou odezvu i ve Chvalkovicích. Po vsi začali chodit četníci s místními občany a vyzývali Němce aby odevzdali zbraně.
Máj se stal roku 1945 nejen měsícem lásky ale i měsícem svobody a míru. Válka si však vyžádala mnoho obětí. Jednou z nich byl i chvalkovický rodák, partyzán Ladislav Exnar, kterému byla vystavena pamětní deska na zdejší škole.
